Litovel aneb Neříkej to nikomu

Ač původní záměr tohoto článku bylo hluboké filosofické zamyšlení, nebo napínavá reportáž, jak zdolávám překážky a zvládám Spartan Race s 0, tak konečná verze bude trochu jiná, bude taková ze života. Občas s hlubší myšlenkou, ale nebojte, moc jich nebude. A jedno vysvětlení: 0 jsem měla, protože to byl Charity.

Jsou to čtyři roky, co jsem naposledy stála na startu Spartan Race, a snad přímo poeticky jsem se s ním rozloučila na Kraví Hoře. Tehdy jsem netušila, že s krávou jsem se ke Spartan Race vrátím –vysvětlení pro ty, co mě a Spartan jógu neznají, kráva je naše nejoblíbenější pozice v józe. Kvůli zdraví jsem se bohužel musela vzdát i vidiny, že někdy předběhnu Petera Žišku, a vůbec všech závodů tohoto druhů. A tak jsem se na závody jezdila jen jako dobrovolnice, ale komu by nechybělo válet se v bahně, a navíc, když je váš sen se na závodech zasnoubit, takže když jsem nezávodila, moje šance na svatbu se prudce snižovaly.

Když se můj kamarád Ondra zmínil, že by běžel Charity Spartan Race, blesklo mi hlavou snad pod vlivem dlouhého setrvání v krávě, náročného týdnu v práci, nebo erupce na Slunci, že poběžím. Pro jistotu jsem se zeptala, jestli bychom do toho šli spolu, a to doslova, protože moje jediné běhy byly stále ty na tramvaj a i jejich frekvence se snížila, přeci se nikam nebudu honit. Odpověď zněla ano, náš cíl byl jasný, nikomu ani muk a můj další cíl byl přežít to, ale to jsem ještě nevěděla, jak to všechno začne…

Po náročném týdnu v práci jsem usedla do auta a silně unavená jsem se těšila, až dorazíme k Ondrovi na Moravu a vyspím se. Cesta probíhala hladce, stihli jsme zabloudit jen jednou, což na poměry v SRTG Praha je vážně dobré, a tak jsme kolem deváté zastavovali před branou, kterou nám již Ondra otvíral, já vystoupila z auta a asi jsem měla pocit, že potřebuju natrénovat hod oštěpem, tak jsem celou Ondrovu rodinu uvítala hodem šavle. Jediné, co jsem chtěla, bylo propadnout se do země, ale nešlo to, všichni moji kamarádi se ke mně seběhli a starostlivě mě opatrovali a já si stále říkala, to se může stát jenom tobě… A prosila jsem, ať mě nikdo nevidí. Když jsem rozdýchala přivítání, zalehla jsem do postele a představa, že druhý den mám vůbec vstát z postele, byla nadlidským výkonem. Probuzení bylo ku podivu celkem dobré, i když jsem se rozhodně necítila jako kamzík. Žaludek hlásil, že hladovka bude nejlepší, a tak jsem si chtěla aspoň uvařit čaj. Horká voda místo v termosce skončila na mé ruce, a tak jsme se všichni pobavili nad tím, jak jsem šikovná a nad mojí opařenou rukou, nasedli jsme raději do auta a vyrazili směrem do festivalky, kde mě čekalo obhospodařit ještě dětský Spartan Race. Za podpory suché housky, magnesie, banánu a asistence kamaráda Palečka jsem přežívala, ale můj běh se stále blížil. Rozhodla jsem se to nevzdat. Potají jsem si vyzvedla startovní tričko, převlékla se a vydali jsme se s Ondrou na start, vyběhli jsme mírným tempem a v okamžiku, kdy jsme skončili do řeky, jsem věděla, že to bude dobré, běh jsme střídali chůzí, povídali jsme si, potkávali naši oblíbenou SRTG Lišov a kochali se krajinkou, která byla ideálně plochá. Na poli jsem Ondru obšťastňovala svým zpěvem lidových písní a už jsme se vraceli zpět a mířili si to do festivalky, kde s údivem, že já běžím, nás podporovali moji drazí kamarádi. Doběhla jsem, doslova.

A jaká tedy byla Litovel? Krásná, vším, i těmi trapnými chvílemi, protože si uvědomíte, že máte kolem sebe přátele, kteří jsou s vámi jako manžel, v dobrém i ve zlém, protože máte přátele, kteří jsou zdatní závodníci a mohli by běhat elitu, a přesto se plazí vaším tempem, protože víte, že nemůžete běhat normální závody, ale tyhle ano a ještě někomu pomůžete, protože víte, že i jóga je dobrá příprava na závody, protože víte, že když malým holčičkám ze Spartan Kids vyprávíte o vilách a kouzlech, vlezou i tam, kam se jinak bojí. Je to o tom, jakou máme fantazii. A tak jsem zpátky ve hře. Petera Žišku sice nepředběhnu, ale možná se tam někdy s někým v bahně zasnoubím.

 

 

 

 

Publikováno v Novinky.